Je pravda, že jsme si, jako každý rok, nekladli malé cíle. Loni 2. a 3. místo na krátké silnici nás motivovalo v přípravě k jedinému správnému výsledu a to první flek v jakékoliv kategorii. V podstatě jsme do Štítů vyslali vše co mělo nohy a touhu šlapat. Asi jsme málo obětovali bohům a nebo jsme ve svých minulých životech provedli něco strašného, protože letos opět smůla a bedna žádná. Ale popořádku.
Na krátkou MTB se postavila osvědčená dvojice Vláďa s Jirkou s tím, že kdyby Vláďa bodnul, bude mít za sebou servisního zásobovače náhradních kol. Bodání se nekonalo a Vláďa dorazil do cíle s tím, že je 3.. Jeho radost zkazil až človíček co Vláďovi štípal čip z vidlice, když ho opravil, že je 4.. Tato informace toho upřímného hocha málem stála život….Poté se otočil a vydal se zpět proti trati vyhlížet Jirku. Kdyby věděl, že objede pozpátku skoro celou trasu, než dojde ke shledání, tak si raději prohlédl památky Štítů. Když na něj konečně narazil, uvítal ho slovy: Ty woe kde seš! Jirka zcela vyčerpán, zdecimován a trpící paranoiou odvětil, že musí jet, protože ho nahání trojice soupeřů. Vláďa několik kilometrů za ním nikoho neviděl, ale pod cílový kopec ho dovezl. Jirka absolvoval závod s velkým strachem, že se ztratí a bude muset ty kopce jet ještě jednou, takže se ve sjezdech krotil a dalo mu to na 17. místo celkově, což zas na druhou stranu je na kovaného silničáře dost dobrý výkon. Na dlouhou MTB se vydal Expen, který v podstatě ani na start závodu nemusel nastoupit, protože již podle jmen na startovce přesně věděl kolikátý skončí. Němci měli na MS ve fotbale chobotnici co předpovídala výsledky, my máme Expena. Možná by tomu i tak bylo, kdyby se Expenovi při sjezdu z Bukové hory nenamotal díky klacku šaltr a neukončil tak jeho pouť na slibném 7. místě. Následovala jeho hodinová romantická procházka v okolí Štítů s poznávání květeny a zvířeny vyskytující se v této lokalitě. Na dlouhou silnici jsme nikoho nevyslali, jelikož 200 km nikdo z nás bez kafe a koblihy neujede a cukrárna se na hřebenech Orlických hor nenachází. Na „krátké“ 120 km trase se na start postavili 3 kandidáti na dobrý výsledek. Dva na celkově dobrý , jeden na osobně dobrý. Největší nadějí byl Lukáš Čáp, který dost času promarodil a nyní se odpočat chystal zúročit své tréninkové dávky, avšak jeho přípravu na jeden z vrcholů sezóny „obohatilo“ stěhování do nového bytu, který by měl svojí velikostí zaručit, že jméno Čáp nevymře jak po meči, tak ani po přeslici. A tak se Lukáš udržel v první grupě až do posledního stoupání na Adama, kde byl odpojen. Ujíždějící členové první grupy prý slyšeli vzdalující se monolog: to máte písek, vápno, dvojlinka, trojlinka,….. Lukáš dojel do cíle na 14. místě. Martin Chutný, který se vrací do závodního kolotoče z dlouhodobého zranění nohy, dojel na parádním 16. místě a byl pochválen prezidentem před rozvinutou zástavou. Posledním mohykánem byl Radek, který vystartoval s cílem dostat se pod 4 hodiny. Málem by se to povedlo, kdyby japonci uměli dělat řetězy, které vydrží trošku tvrdší zacházení a hrubou sílu. No prostě na Adamovi byl řetěz rozpojen a následná oprava + pokus o dojetí nějaké normálně spolupracující skupiny mu vyneslo pouze 84. místo, ale pořád lepší než jít 30 km pěšky. Co říci závěrem? Asi jen to, že za rok tu budeme zas a minimálně se o něco pokusíme. Když už nic, tak alespoň uneseme Rampušákovi Kačenku…..
