Před startem jsem se poctivě do poslední chvíle rozjížděla...tak poctivě až jsem se ocitla mezi tzv. ,,baťůžkáři“ a téměř uzavírala startovní pole...Jelikož jsem nedohlédla ani na začátek více jak 900 helem tvořícího pelotonu bylo mi jasný, že tohle úplně ideální startovní pozice není a že bude hodně bolet dojet nějaký holky přede mnou!! Na tu bolest jsem se ale těšila!:-) Padl startovní výstřel jako z kanónu a my stáli a čekali a čekali a pořád čekali, než jsme se konečně hnuli z místa...věděla jsem, že přijde 3km kopec a že to musím nakopnout, jinak už je nikdy nedojedu...brala jsem to po chodníku, příkopem, jen, abych se probojovala co nejvíc dopředu...ne nadarmo nemůžu přes stehna oblíknout pořádně žádný kalhoty...zapojila jsem tedy stehenní svalstvo, že málem popraskaly lemy kraťasů a dupala do kopce co to šlo...a ono to šlo...předjížděla jsem jednu soupeřku za druhou, až jsem se pro mě nečekaně podle pokřiků diváků dostala na první místo na 60km trati už před prvním mezičasem. První silová část závodu mi prostě sedla...druhá část byla více technická...skákala jsem na odrážedle, jako na rozjuchaném poníkovi a chválila ho, za každý sjezd i výjezd, kde to se mnou ustál...jen jednou jsme s neznámým bajkerským kolegou propletli svá kola i těla dohromady, pobavili se a zase pelášili směr cíl. Neměla jsem ani ponětí na kolikátém jsem km a kolik mě ještě čeká, jelikož tachometr nějak vypověděl službu a když jsem se zeptala chlapů, kolik je to ještě do cíle, dočkala jsem se nejideálnější odpovědi: ,,

Ještě tenhle kopec a pak druhej a jsme tam.“...jenže co je to kopec?? Passo de Stelvio?? Nebo panelovka na Nový Hradec Králové??? Nevím... vím jen, že přišel jeden kopec, další a pak další...a pak jsem přemýšlela jestli vůbec umím dobře spočítat jeden + jeden kopec...zjistila jsem, že to neumím. Od poslední občerstvovačky, což bylo cca 10km do cíle, jsem přemlouvala moji přehazovačku ať nezlobí a ještě chviličku vydrží, řetěz ať se v tom nánosu bahna nezasekává a nepřetrhne, brzdy ať ještě alespoň trochu brzdí, zadní kolo, ať mě neustále z kopce nepředjíždí...jednoduše jsem přemlouvala odrážedlo, aby mě dovezlo zdárně do cíle! Jela jsem si už na pohodu...a do cíle mě opravdu dovezlo, byť s trochu hořko sladkou chutí! Jelikož posledních 500m před cílem mě předjela soupeřka, která se vedle mě objevila jako duch a moje technická chyba v podobě hodně luxusního smyku a zabrzdění o zábranu rozhodla ve prospěch soupeřky, která mě tak porazila o 3 vteřiny a tím jí vzdávám hold, jelikož ve druhý části závodu musela jet luxusně!!! :-)...a já dostala lekci, že do poslední chvíle si člověk nemá být ničím jistý a že vyjíždět se člověk má opravdu až po závodě :-D Přesto je pro mě 2. místo v ženách a 54 celkově, ze skoro 300 závodníků super završením mé první bajkové sezóny :-)